Média zvláštní, média participativní

Autor: Simon Smith | 27.10.2014 o 6:00 | Karma článku: 8,52 | Prečítané:  2738x

Mohl by na Slovensku fungovat placený, investigativní a zároveň participativní zpravodajský portál zakládaný na smlouvě důvery mezi médiem a svou veřejností? Představení francouzského Mediapartu - jedno možné nastavení nových nezávislých novin.

Co přijde?

Podle dosavadních vyjádření jeho nositelů, Projekt N sází na web. Financovaný má být především z příspěvků předplatitelů. Jistě bude chtít navázat na nejlepší kritické, investigativní a analytické tradice SME (v poslední době velmi slibně rozvíjené prostřednictvím tzv. longreadových složek). A předpokládám, že chce zachovat silně participativní ráz sme.sk se svými blogy a ‚živými‘ diskusemi.

Jeden projekt, který čtyři uvedené prvky ztělesňuje od roku 2008 je francouzský portál Mediapart (nedávno zmíněný Janou Shemesh na stránkách SME). Protože francouzské stránky nejsou příliš známé mimo frankofonního světa (výběr článků ovšem vychází anglicky), věnuji ten článek krátkému představení Mediapartu jako příspěvkem k debatě o nástupnictví SME. Představuje model, který by byl realizovatelný v slovenských podmínkách?

Smlouva důvěry a participativnost

Celá strategie Mediapartu spočívá v principu výměny. Jeho hlavní zakladatel a dosavadní šéfredaktor Edwy Plenel (který odešel o 3 roky dřív ze stejné funkce v Le Monde) rád opakuje, že zatímco hodnota informací závisí od kvality novinářů, svoboda novin neznamená nic bez loajality čtenářů.

Nabídka teda stojí tak, že čtenáři musejí předplatit právě proto, že není vhodnější způsob jak zajistit novinářské svobody a proměnit ji v hodnotné informace. Je to pokus se osvobodit od tlaku akcionářů (nutno říct, že jen částečně úspěšný, neboť i Mediapart počítá nejeden ‚oligarch‘ mezi svými minoritními akcionáři podle Acrimedu) stejně jako od tlaku inzerentů (tam se vede líp – na portálu nenarazíte na reklamní bannery).

Instituce předplacení je jádrem ekonomické strategie spousty periodik odedávna. Mediapart si ji však představuje nejen jako obchodní vztah ale jako ‚smlouvu důvěry‘ s čtenáři, jejíž cena je neobvykle vysoká participativnost. Stejně jako většina zpravodajských portálů, Mediapart povoluje diskusi ke článkům. Ale na rozdíl od běžné praxe, každý novinář se zavazuje nejen psát ale vést debatu. Nejen produkovat obsah ale animovat diskusi k tomu. Píše, bloguje, komentuje, moderuje, a neupřednostňuje žádnou z těch činností před ostatními (aspoň v teorii – zdá se mi, že s časem došlo přece jen k částečnému utlumení úrovně interakce mezi novináři a čtenáři).

Portál taky hostuje blogy ve svém ‚klubu‘ (ponětí exkluzivity je asi chtěné, i když paradoxně je to jediný obsah v portálu, který je zadarmo přístupný). Inovativní je jejich uspořádání v tzv. edicích. Edice je něco mezi projektem a stálou rubrikou. Každý člen komunity je totiž potenciální vedoucí rubriky. Může navrhnout tématu na edici, pak vést tým, který se tomu věnuje, buď dočasně anebo dlouhodobě. Podle toho, kolik dalších lidí se připojí a pravidelně píse, jednotlivé edice mohou získat na viditelnost a stát se živými kronikami svědčícími o určitém veřejném problému. Mnohé zůstávají dílem jednoho člověka. Nejúspěšnější jsou často plodem spolupráce mezi redaktory, čtenáři a pozvanými odborníky. Například tato o imigraci.

Boj za svobodu tisku

Mediapart se rodil v době poznačené jednak ovládáním hlavních francouzských novin korporacemi, jejichž hlavní oblasti podnikání nejsou média, a jednak silným prorůstáním politické a ekonomické moci, často s komplicitou ne-li s přímou účastí médií. Byla to doba, kdy se Laurent Solly, důvěrník tehdejšího prezidentského kandidáta Sarkózyho (a který působí dnes jako vedoucí francouzského zastoupení Facebooku), proslavil výrokem:

Realita nemá žádnou důležitost. Pouze dojmy počítají.

Výrok vystihuje atmosféru, ve které začal Mediapart, pár měsíců po Sarkózyho nástupu, s předsevzetím obhájit novinářské svobody a profesionální hodnoty. Dokonce vydal svůj manifest s názvem ‚Boj pro svobodný tisk‘.

V něm Plenel  projekt představuje jako pokračováním intelektuálních hnutí, která v revolučních časech začátku a poloviny dvacátého století přisuzovala svobodě a kvalitě novin stejnou důležitosti v demokratickém životě krajiny jako volebnímu právu. Hají názor, že až Internet nabízí novinářům šanci plnit slib, který vyslovil Charles Péguy v roce 1900, že ‚pravé noviny‘, odolávající pokušení přeplnit své stránky senzacechtivými nebo stereotypními informacemi, musejí zprávy pečlivě a souvisle vybrat, hierarchizovat a kontextualizovat. Vzdávající honbu na aktuálnost, Mediapart publikuje jen pár dlouhých, často investigativních článků za den. Ale stál u zárodku mnoha z největších korupčních afér v poslední době ve Francii (Tapie, Bettencourt, Karachi, Kadhafi, Takieddine, Cahuzac), a byť jasně levicově orientovaný, pravidelně dokazuje svou schopnost kritizovat moc jakéhokoli zabarvení.

Finanční životaschopnost

Sázka Mediapartu se patrně vyplatila, protože po těžkých počátcích se stal rentabilní podnik s víc než 100 000 předplatitelů (já taky platím cca 10 EUR za měsíc), zaměstnávající 40 stálých redaktorů. Jinými slovy dostihl Le Monde a Le Figaro, které mají papírovou prodejnost srovnatelnou s počtem předplatitelů Mediapartu a podobně velké online redakce. Ovšem na rozdíl od nich produkuje zisky spíše než ztráty, a to bez nároku na státní dotace, od kterých jsou závislé v podstatě všechny francouzské deníky.

Mohl by někdo uspět s takovou strategií na Slovensku?

Nelze přehlédnout rozdíly v projektu ani v kontextu. Mediapart se nesnaží konkurovat klasickým zpravodajským portálům ani v aktuálnosti ani v digitální viditelnosti svých zpráv. Nevstupuje do zrcadlového světa neúprosného soutěže mezi deníky pro právo být první s každou novou aktualitou – soutěž, kterého je SME přímým a úspěšným účastníkem. Co se týká kontextu, nutno uznat, že francouzská společnost je někde jinde než slovenská ve velikosti trhu, politické kultuře a novinářských tradicích.

Nicméně jsem přesvědčený, že právě tím, že mediální svobody jsou tu kratší a křehčí, obdobná strategie dává smysl. Jak v páteční SME napsal Martin Bútora,

Svetielko nádeje bliká aj preto, lebo dnes je tu kritická masa tých, ktorí sú nielen nespokojní s pomermi, ale majú aj chuť, energiu a kapacitu niečo s tým robiť.

To by znamenalo, že existuje kritická masa potenciálně ochotná se podepsat pod zmíněnou smlouvu důvěry – pokud je novinářská strana taky připravená, tzn. schopná oslovit čtenáře nejen jako zákazníka ale jako účastníka procesu vytváření a interpretování informací v zájmu rozvíjení demokratických hodnot. Hranice autority a právo iniciativy mezi profesionály a amatéry se nezmizejí ale rozmažou.

Může být lepší zárukou novinářské nezávislosti než přímá finanční podpora veřejnosti? Může být lepší ochranou před nebezpečí novinářské bázlivosti a nestatečnosti než povinnost svou práci zdůvodňovat a vysvětlovat před spřízněnou ale kritickou veřejnost? Může být lepší obranou proti rádoby mediálním oligarchům než uzavřít bezprostřední smlouvu důvěry mezi aktivním čtenářem a bdělým novinářem?

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

KULTÚRA

Trump nie je taký hlúpy, ako ho hrám ja, pripúšťa herec Alec Baldwin

Americký herec dokonalo zosmiešňuje budúceho prezidenta. Prestane, len keď Trump splní jeho podmienku.

SVET

Člověk v tísni: Z Donecka nás vyhnala aj ruská propaganda

Ruské médiá tvrdia, že humanitárna pomoc je využívaná na špionáž, hovorí JAN MRKVIČKA.


Už ste čítali?